Danča s Luckou žijí život, který je jako vystřižený
z pohádky. Jestli můžeme hledat nějaký ideální příklad toho, jak má spokojený a harmonický vztah vypadat, pak hrdě ukážeme prstem právě na ně. Od prvního seznámení, přes společné bydlení, téměř dva roky na home office až po romantické zásnuby na tulipánovém poli v Holandsku. Tím vším holky propluly tak nějak ladně a přirozeně. Začtěte se do příběhu, ve kterém se pohádka proměnila ve skutečnost a zjistěte, jaký je jejich recept na spokojený vztah. Mimoto se dozvíte, jaké mají obě zkušenosti s prací pro velké korporáty a tamější přístup k LGBT+ zaměstnancům a nebo třeba to, že lásku svého života klidně můžete potkat i na Tinderu.
Můžete nám popsat období, kdy jste si začaly uvědomovat, že se vám líbí holky? Jak dlouho vám trvalo ztotožnění se se situací?
Dani: Když zapátrám v paměti, bylo mi asi 11 nebo 12. V té době jsem na některé holky začala koukat
s jakýmsi obdivem, oceňovala, jak jsou hezké a šikovné. Asi ve 14-15 mi došlo, že můj pohled na ně byl o něčem hlubším. O existenci lesbických párů jsem se někdy tou dobou dozvěděla ze zahraničních filmů/seriálů díky už trochu dobré znalosti angličtiny. V češtině toho tehdy moc nebylo a já jsem upřímně netušila, že být s ženou je varianta, která se nabízí.
Lucka: Bylo mi asi okolo dvaceti, když jsem reálně začala uvažovat o randění s holkama. Do dneška nechápu, proč mi trvalo tak dlouho nad tím vůbec začít přemýšlet. Vlastně chápu, nebyla reprezentace, nenapadlo mě, že je to vůbec možnost. Až díky Mirce a Pavlíně z Vyvolených. Začala jsem číst romantické příběhy, ve kterých byly dvě ženy, pak tak postupně pročítala internet a narazila samozřejmě i na Lesby sobě. Svojí první přítelkyni jsem poznala na chatu, který při Lesby sobě tenkrát existoval.
Nicméně to k tomu, že budu na holky, spělo v podstatě od malička – často jsem snila o tom, abych se ráno vzbudila jako kluk a mohla randit s holkama. Jsem ráda, že dnešní mladí mají možnost vidět LGBT+ reprezentaci ve veřejném prostoru a nemusí řešit, co je s nimi špatně a trápit se tím.
Jste holky, co už našly svou polovičku a žijí s ní svůj vysněný život. Pro mě jste vy dvě reklama na šťastný pár a jasný příklad toho, jak by to mělo vypadat. Povíte nám, jak jste jedna druhou našly? Byly tam nějaké překážky, nebo šlo všechno hladce?
Dani: Naše setkání se neobešlo bez využití aplikací. Našly jsme se na Tinderu. Lucka je přesně můj typ a zaujaly mě i její fotky ze sportů, tak jsem jí napsala. Komunikace s ní byla opravdu jednoduchá, příjemná, inteligentní a věcná. Na začátku jsem já byla trochu nejistá, protože jsem extrovert a ona introvert, a ve vztahu s introvertem jsem nikdy nebyla. Pomohlo mi to ale lépe komunikovat, dávat lidem prostor, a občas i přemýšlet, než začnu mluvit. Překážkou jsem byla já. Jakmile jsem Lucku lépe poznala, bylo mi jasné, že bude moje „navždy“. V té době jsem si ale zvykla na to být single (bez vážného vztahu jsem byla tou dobou asi 3 roky) a chvilku mi trvalo si říct, že už je čas jít s někým budovat život.
Lucka: To byla celkem náhoda. Dohrála jsem Tinder a rozhodla se o rok stáhnout dolní hranici filtru věku. No a nově se tam objevila Danča. Překážkou bylo jen to, že Danče trvalo si uvědomit, že lepší materiál už nenajde.
Docela brzo jste začaly řešit společné bydlení. Jak jste k tomuto rozhodnutí došly? Kdy je podle tebe ideální čas v páru tuto otázku otevřít?
Dani: Myslím, že je taková naše komunitní klasika, že cca do 5 měsíců od seznámení jsem trávila většinu času u Lucky v bytě. Být spolu a bydlet spolu pro nás bylo přirozené, baví nás to a moc se na sebe vždy těšíme v těch raritních chvílích, kdy netrávíme čas společně. Rychle jsme zjistily, v čem je která z nás slabší a silnější s ohledem na domácnost a dohodly se, co bude mít která na starost. Hypotéku jsme si společně podepsaly víceméně rok od seznámení a rok a půl po seznámení bydlely ve vlastním. Je důležité ale zmínit, že jsme byly obě v té době připravené něco kupovat a společně jsme si mohly dovolit lepší bydlení. I když jsme tedy spolu nebyly úplně dlouho, bylo to pro nás logické ekonomické rozhodnutí. Milovaly jsme se samozřejmě, ale také jsme v našem vztahu neviděly žádný problém nebo nevyjasněnou otázku. Věděly jsme, že naše cesty se ubírají podobným směrem. Láska je úžasná věc, ale člověk musí k věcem přistupovat i racionálně. V tomhle si myslím, že si s Luckou velmi vyhovujeme.
Lucka: Přesně tak, já jen dodám, že oficiálně bydlet jsme spolu začaly asi po 5 měsících, kdy Danča přestala trvat na tom, že si pojede domů vyprat.
Jak probíhá podpis hypotéky s přítelkyní? Je to totožné, jako byste byly heterosexuální pár? Co je důležité udělat před rozhodnutím společné hypotéky?
Dani: Asi je důležité vůbec říct, že hypotéku si mohou vzít lidé bez ohledu na pohlaví. Pro banku jsme v kategorii „druh/družka“ a tím to pro ně hasne. Obecně bych doporučila mít přehled ve financích. Než jsme do hypotéky šly, věděly jsme, kolik která bere, jaké má nejbližší kariérní cíle, kolik máme našetřeno, kolik máme zainvestováno, jakým způsobem peníze utrácíme a co jsou takové dražší věci, které bychom si v budoucnu chtěly kupovat.
Lucka: Co se týče banky, tam v podstatě žádný problém nebyl, po tom co jsme si s bankéřem ujasnili, co že vzájemně vlastně jsme.
Obě dvě pracujete ve velkých korporátech. Jak je to v takových firmách s přístupem k LGBT+ komunitě? Setkaly jste se někdy s nějakým problémem? Kde si myslíš, že je pro LGBT+ lidi příjemnější pracovat – v menší firmě, kde se každý s každým zná, nebo v “anonymním” korporátu?
Dani: Já nyní pracuji v Coca-Cola Hellenic, 5 let před tím jsem pracovala ve společnosti Unilever. Samozřejmě všude se najdou lidé, kteří mají s něčím problém. Je ale potřeba se nenechat takovými situacemi vykolejit. Často to může být i příležitost člověka informovat o věcech, ve kterých nemá takový přehled. O Lucce mluvím otevřeně a už ani nezaváhám, když dojde na vztahy, že bych se bála zmínit, že já mám doma partnerku. Nějak svou báječnou ženu skrývat před světem už by pro mě bylo nedůstojné. Je ale potřeba zmínit, že žijeme v určité sociální bublině. Je spousta pracovních kolektivů a profesí, kde je to pro lidi daleko náročnější než pro nás.
Lucka: Velké zahraniční korporáty jsou v přístupu k LGBT+ mnohem dál, než náš stát. Tam kde stát selhává, často pomocí vnitřních směrnic práva narovnávají – já mám například v Microsoftu nárok na všechno, co moji heterosexuální kolegové, včetně „otcovské“ dovolené, volna na svatbu atd. V tom vidím výhodu korporátu. Ale je to samozřejmě o lidech, neznamená to, že to tak nemůže být i v menším startupu. Osobně jsem se v práci nikdy s žádným problémem kvůli své orientaci nesetkala, v tom jsem měla štěstí.
S Luckou spolu trávíte snad 24 hodin denně. Obě jste často na home office, máte společné kamarády a nově jste začaly hrát fotbal za stejný tým. Nelezete si na nervy? 🙂 Jaký je recept na to to s jedním člověkem zvládat a nemít ponorku?
Dani: Já asi ani nevím, jak na tohle odpovědět. Neumím si představit situaci, která by nebyla lepší, když bude Lucka součástí. Já si myslím, že máme obrovské štěstí, že jsme si takhle sedly. Naše povahy i záliby se dobře doplňují. Rády spolu cestujeme, zkoušíme nové věci, sportujeme. Když cítíme nějaký problém nebo frustraci, komunikujeme ji. Nikdy jsme se nepohádaly, protože rády věci řešíme konstruktivně. Nikdy se nám nestalo, že bychom nebyly schopné najít společně řešení. Jsme spolu 4 roky a nemůžu si vzpomenout, že bych kdy náš vztah zpochybnila nebo si jím nebyla jistá. Bavily jsme se o tom, že Lucka by občas uvítala větší klid a méně sociálních interakcí (které primárně domlouvám já), takže si občas v kalendáři plánujeme víkendové nicnedělání, aby se mi zvládla zase nabít.
Nedávno ke mně přiletěla příjemná zpráva. Zasnoubily jste se! Povíte mi, jak to probíhalo?
Dani: Já jsem do teď z té situace upřímně trochu v šoku. Lucka naplánovala výlet do Nizozemska podívat se na tulipánová pole (protože je to moje nejoblíbenější kytka). Půjčily jsme si auto a hledaly. Já si pořád říkala, proč tak řeší, že jí ta pole nejsou dost dobrá. Hned druhá větší plantáž byla ale nádherná. Moje dvě kamarádky, které tam s námi byly, nám začaly dělat párové fotky. Já jsem řekla, že Lucku provedu tím polem (držela jí za ruku a „táhla“ za sebou). Ona se mě zeptala, jestli jí provedu i na cestě životem. Já jí okamžitě odvětila, že samozřejmě! No a na to si klekla a já nevěděla, co mám dělat a nevěřila, že se to děje. Pak jsem se samozřejmě rozbulela a třásla se asi 2 hodiny. Nikdy na ten moment nezapomenu. Já to vůbec nečekala po těch cca 4 letech, protože jsme se tolikrát bavily, že čekáme na narovnání práv, aby pro nás ta svatba měla i právní smysl. Lucka mi to samozřejmě vždy odkývala a paralelně rok plánovala zásnuby s mými nejbližšími kamarády. V tu chvíli mi asi i došlo, jak moc jsem svatbu vždy chtěla a že jsem si možná jen říkala, že ji nepotřebuji. Jak Lucka vytáhla ten prstýnek, tak už se to se mnou veze a vymýšlím, co a jak uděláme.
Lucka: Všechno to klaplo snad ještě líp, než jsem si představovala. Nechtěla jsem nic podcenit a nechtěla jsem, aby měla sebemenší tušení, že se něco chystá, takže jsem vše plánovala skoro rok, aby to bylo nenápadné. Nejhorší část byla, když jsem šla vybírat prstýnek a musela lhát kam jdu. Výběr prstýnku byl také trochu komplikovaný, protože nesměl obsahovat žádný kámen. A takové zásnubní se v podstatě nevyrábí, takže jsme s paní zlatnicí vybíraly ve snubních. Pak už to šlo všechno samo, počasí vyšlo parádně a našly jsme skvělé tulipánové pole. Díky Dančiným kamarádkám, které mi pomáhaly celý plán uskutečnit, máme i nádherné fotky.
Po zásnubách následuje svatba. Ta u LGBT+ lidí však nemůže být plnohodnotná a manželství není právně uznávané. Jak to budete řešit?
Dani: Samy si nejsme jisté. Na tohle máme vymyšlených několik variant, které zrovna řešíme. Nabízí se, že si prostě uděláme svatbu se vším všudy, i když bude „na oko“ a zaregistrujeme se podle práv. Doufáme, že do té doby to bude něco znamenat i po právní stránce. Pokud ne, asi bychom zahrnuly právníky, abychom si ošetřily nějaké pro nás důležité věci. Pořád se trochu nabízí otázka, jestli raději nejít budovat další část života do zahraničí, ale naši zemi máme rády a máme tu celý náš život. Není to jednoduché. Vážíme si moc v tomto ohledu práce organizace Jsme Fér. Věřím, že brzy přiblížíme ČR více na západ.
Lucka: Doufáme, že se do svatby povede Jsme fér prosadit v poslanecké sněmovně zrovnoprávnění. Pokud ne, tak si prostě uděláme svatební obřad s hostinou. Registrovat se nejspíš nebudeme, protože bychom si tím odstavily cestu k umělému oplodnění na klinikách.
Co byste vzkázaly svému 15letému já, které procházelo uvědomováním si vlastního já?
Dani: Ať už bych vzkázala cokoliv, tak vím, že moje 15leté já nebude poslouchat a bude si to potřebovat zažít samo. Ale když jsem nad tím přemýšlela, tak bych jí vzkázala, že jednou bude mít neuvěřitelné štěstí a opravdu najde lásku svého života. Tak ať je sakra chvíli trpělivá.
Lucka: Ani moje 15leté já by asi neposlouchalo, ale zkusila bych něco jako „to, co cítíš, je v pořádku, není s tebou nic špatně“. Pořád je to ale něco, co si každý musí odžít a přijít na to sám.
Dani
Danču můžeš sledovat na Instagramu:
dannyksi
Věk: 29 let
Bydliště: Původem z Liberce, aktuálně bydlí v Nehvizdech u Prahy
Studium: University of New York in Prague, obor Mass Media & Communication
Kariéra: 5 let ve společnosti Unilever na pozicích v marketingu, v sales oddělení až po projekt
v rozvoji podnikání, od října 2021 pracuje pro společnost Coca-Cola Hellenic jako Senior Customer Manager pro kanál E-commerce
Lucka
Lucku můžeš sledovat na Instagramu:
lexerka22
Věk: 29 let
Bydliště: Původem z Kaplice, aktuálně bydlí v Nehvizdech u Prahy
Studium: Informační systémy a technologie na VŠE
Kariéra: Softwarový inženýr ve společnosti Microsoft
