Kdy si uvědomila, že je lesba? Jaké je být součástí komunity LGBT+ v maloměstě? A jak je to v Česku s hatery? Přečtěte si rozhovor s Irčou Skokanovou, která působí jako současná správkyně Lesby sobě.
Tento článek vznikl se správkyní LS ve spolupráci s obchodem Vibratory.net. A protože je plný zajímavých názorů a comingoutu, článek jsme si vypůjčily. Celý původní článek si můžete přečíst zde. E-shopu Vibratory.net tímto velmi děkujeme.
Ahoj Irčo, na úvod mám jednu docela intimní otázku. Kdy sis uvědomila, že jsi lesba? Měla jsi hned jasno?
Zpočátku jsem jasno rozhodně neměla a trvalo dlouho, než jsem si opravdu řekla: ,,Okej, tak jsem na holky.” Ale začnu od začátku. Úplně první náznaky, že by se mi mohly holky líbit, byly už na základní škole, ale to jsem si to ještě neuvědomovala. Pak jsem se v prváku na gymplu zamilovala do holky z jiného ročníku, a to už jsem si začala říkat, že to asi není úplně normální.
Dost dlouho jsem si namlouvala, že je prostě jen hrozně hezká a já bych chtěla být jako ona. Mezitím jsem stále randila s klukama. Když jsem si ovšem začala představovat, že tu slečnu držím za ruku, líbám ji a podobně, došlo mi, že se mi holky asi líbí. Hodně.
Pocházím z relativně malého města – Šumperka – a neznala jsem vůbec nikoho, kdo by měl jinou, než heterosexuální orientaci. Toto období mě hodně semlelo, neměla jsem si o svém trápení s kým popovídat a dusila jsem to v sobě. A to nikdy není dobré.
Chvílemi jsem měla opravdu černé myšlenky. Naštěstí jsem svůj problém začala řešit, a tak jsem si na nějaké předpotopní seznamce napsala inzerát, že mám toto trápení a hledám kamarádku, se kterou bych to mohla probrat.
Ozvala se mi slečna, která procházela něčím podobným – byla zamilovaná do spolužačky. Tímto začalo s Dančou krásné přátelství, které v jednu chvíli přerostlo až do romantické úrovně (byla to má první holka asi ve 22 letech, juchůů). Kamarádky jsme dodnes a pravidelně se navštěvujeme i se svými partnerkami.
Průběh coming outu
Mohla bys čtenářům popsat průběh svého coming outu? Jaká byla reakce rodiny a přátel?
Stačil jeden člověk, podpora, povídání si o svých pocitech a trápeních, abych se postupně se svou orientací vyrovnala. I díky Danče jsem se rozhodla, že to musím říct svému okolí. Řekla jsem to třem nejbližším kamarádkám, jejich reakce byly naprosto kouzelné a náš vztah se od tohoto momentu, dle mého názoru, vylepšil. Dvě z nich reagovaly, že to vždy chtěly zkusit s holkou. 🙂
V té době jsem se ale prezentovala spíše jako bisexuál, jasno jsem v tom zatím úplně neměla a nedokázala jsem si představit strávit celý život se ženou, a to i přesto, že mě to s kluky nikdy nebavilo a vztahy s nimi nevydržely déle, než dva měsíce. Žila jsem v malém městečku na Moravě, mimo LGBT dění velkých měst, a život se ženou pro mě byl hrozně abstraktní. Dvě holky spolu jsem viděla jen v seriálu The L Word.
Vše se změnilo, když jsem začala studovat v Brně a aktivně vyhledávat holky, které jsou na holky. S tím mi pomohla moje první velká známost (trvala 4 roky a do života mi přinesla jednoho čtyřnohého mazlíčka). Najednou jsem kolem sebe měla spoustu holek na holky a vše mi nějak dávalo smysl.
Co se týče rodiny, nedokázala jsem si představit sednout si před rodiče a říct jim “Tak, tati, mami, jsem na holky.” Proto jsem ani nepřemýšlela, že jim to povím a nechala jsem to vše tak nějak plynout. S mamkou jsme se nikdy nebavily o vztahových záležitostech, o to více nepředstavitelné bylo jí říkat něco takového.
Ale moje maminka, když zjistila, že někoho mám, se začala vyptávat. Jakmile viděla, že se mi do odpovědi, o koho se jedná, příliš nechtělo, začala hledat, kde by mohl být problém. Ptala se mě: ,,Tak je ženatej, rozvedenej, má děti, je ve vězení…?” Svou odpovědí, že je to žena, jsem ji trošku odzbrojila. 🙂
Ve své podstatě to asi vzala dobře, byla zaskočená, musela se s tím nějak vypořádat, ale řekla mi, ať jsem hlavně šťastná. Možná 2 roky ještě bylo vidět, že by mě ráda viděla s mužem. Ale ne kvůli ní, jak říkala, ale kvůli mě. Že bych měla život snazší.
Teď jsou oba rodičové naprosto skvělí, milující a podporující. Určité “smíření” se se situací ze strany rodičů je asi normální a někdy může trvat trochu déle.
LGBT+ a hateři v ČR
Setkáváš se často s hatery? Jaký máš názor na vnímání LGBT+ komunity v Česku?
Díky za to, ale s hejtery se nesetkávám. Pokud tedy zrovna v nějaké rozmarné chvíli nezabrouzdám v komentářích pod internetovými příspěvky řešící LGBT+ problematiku. Většinou se ale rozčílím a odcházím zklamaná českou mentalitou.
Ale osobně mi nikdy nikdo neřekl nic negativního, ani když se třeba s holkou držím ve městě za ruku nebo ji políbím. Často slýchávám od přátel (heterosexuálních mužů), že je mě škoda, že by mě “předělali” a podobně. Tohle vysloveně neberu jako hejt, to je jen mužské ego. 🙂
Druhá věc je ta, že jsem vzhledově spíše “ženský typ“. Složitější to v tomto směru mají holky, které se cítí lépe s krátkými vlasy a nosí pánské oblečení. Takové holky jsou sice uvnitř leckdy mnohem víc ženské, než jsem já, ale zkrátka se takto cítí dobře. A od těch vím, že se setkávají s nemístnými poznámkami kolemjdoucích, kteří je soudí na základě vzhledu. Na mě většinou lidé jen zírají – někdo se usměje, někdo se otočí, u někoho jde vidět, jak si nás s přítelkyní představuje v pornu. Bohužel to jsou takové mýty vykonstruované společností, se kterými se řada lidí ztotožňuje raději, než aby si udělali vlastní názor. V ČR to ještě stále není tak “normální”, aby to lidi kolem nechávalo naprosto v klidu, bohužel.
I přesto si myslím, že Češi LGBT+ vnímají stále lépe a lépe. Obecně se o LGBT+ více mluví v médiích, řešíme #ManželstvíProVšechny v parlamentu a máme zastoupení mezi influencery, což je dle mého názoru skvělá cesta k lepším zítřkům pro LGBT+ komunitu.
Dnešní mladí lidé žijí již od malička s tím, že existuje i něco jiného než heterosexualita, a že je to naprosto v pořádku. Kdybych já ve svých 15 letech mohla sledovat třeba Báru Votíkovou nebo Kovyho, dám ruku do ohně za to, že by moje teenagerské roky byly mnohem snesitelnější.
Když ale dojde na otázky výchovy dětí, nastává problém. Tam se ozývají i ti, kteří, jak říkají, mají “spoustu super homo přátel“, ale podle nich by děti vychovávat neměli. Děti prý potřebují ženské i mužské vzory a ve škole budou šikanovaní. Tento mindset je zapotřebí změnit. Dítě potřebuje hlavně lásku a péči. A té se jim dostane od LGBT+ párů leckdy mnohem více, protože pro ně je dítě opravdu vymodlené. Nikdy se to nestane “omylem”, jak se to stává heterosexuálům. Vedlejším efektem výchovy dětí homosexuálních párů je maximálně ten, že dítě bude mnohem tolerantnější vůči jakýmkoliv menšinám. A možná trochu rozmazlené samou láskou.
Proč se matce samoživitelce neříká, že dítě bude trpět, protože nemá mužský vzor? Nebo rodině, kde opilý otec fyzicky i psychicky ubližuje své ženě i dítěti, že bude mít naopak špatný mužský vzor? Jak mohou LGBT+ rodiče ohrozit takzvanou tradiční rodinu? Argumenty protagonistů “tradiční rodiny” a odpůrců manželství LGBT+ párů jsou pro mě nepochopitelné. Více než LGBT+ komunita ohrožují tradiční rodinu rozvody a nestabilita heterosexuálních rodin.
Irča Skoky
Irču můžeš sledovat na Instagramu:
i.skoky
Věk: 29 let
Bydliště: Šumperk / Bratislava
Zaměstnání: Marketingový specialista v Zaslat.cz, grafik freelancer
Motto: Lepší shořet, než vyhasnout
